Dieržaví Východočeské
| StaroSlavianské Viedi | Slavianští Prapředci | StaroSlavianská Boukovica | Karuny |
 |
|
| Zasvěcená rostlina: ??? Zasvěcené zvíře: dvouhlavý orel nebo pták Ohnivák Zasvěcený symbol: plamen, ohnivý meč nebo palice Zasvěcené číslo: 2 Zasvěcený den: podzimní rovnodennost Otec: Svarog Matka: Lada Žena: ??? | |
|
Na počátku věků Svarog udeřil mlatem do svatého kamene Alatyru a z odražených jisker se zrodilo mnoho bohů. Dvě jiskry doletěly až k blízko rostoucí lípě. Jen co se jikry dotkly lípy, hned vzplála a hořela obrovským ohněm několik dnů. Až oheň dohořel, z popela vyletěl dvouhlavý orel s ohnivým peřím. V Irii od těch časů oheň nikdy nezhasl a Simargl , bůh ohně, dostal za úkol chránit jeho tajemství. Dlouho bylo toto tajemství v Irii chráněno a neproniklo za její hranice. Až jednou, když Simargl létal nad světlem lidí, uviděl jejich bídu, neboť lidé neznali oheň. Slitoval se Simargl nad strádáním lidí a rozhodl se, že jim oheň daruje. Požádal tedy boha Peruna o souhlas a pomoc. Perun chvíli váhal, ale také on si lidstvo oblíbil a rozhodl se, že bleskem zapálí strom. Vybral si košatý dub blízko lidských obydlí. Pečlivě zamířil a seslal malý blesk přímo do jeho koruny. Simargl se v podobě ptáka Ohniváka snesl na hořící strom. Když to lidé uviděli, nejdříve se ve strachu rozutekli, ale Simargl v Ohnivákově podobě zavolal: "Nebojte se, ohřejte si zkřehlé ruce v mých plamenech. Oheň vám přinese dobro, stačí, když ho budete krmit suchým dřevem." Lidé napřed hlasu ohně nerozumněli. Pak ho ale vyslyšeli a rychle začali přikládat suché větve na oheň. Časem se naučili, jak oheň založit i bez pomoci bohů, a naučili se také mnoho různých způsobů, jak tento božský dar využívat. Simargl , zvaný také Semargl je dvojhlavý bůh ohně a domácího krbu. Chrání svět před mocnostmi temna. Přichází v podobě ohnivého vichru, který očišťuje od všeho zlého. Tam, kde se objeví na svém ohnivém oři, zůstává jen černá spálená země. Svarožič Simargl stojí každou noc se svým ohnivým mečem na stráži a celý svět chrání před příchodem zla. Jen jednou v roce, v den podzimní rovnodennosti, sejde na pozvání Kupalnice z oblohy. Tehdy začne být noc delší než den a na Zemi začne pronikat zlo. Simargl se vtěluje do podoby dvouhlavého orla, protože je to vlastně dvojité božstvo - dvojčata (blíženci): první se jmenuje Sim a je bohem tepla a ochráncem rostlin, druhý z nerozlučné dvojice je Rigl , ten je bohem světla a ochráncem dobytka. Sim a Rigl často doprovázejí bohyni Makoš a boha Velese , jimž chrání jejich zázračná pole a stádo dobytka. Element ohně se projevuje dvojí formou - jako dobrý i špatný. Oheň se považuje za živý a svatý. Zvláštní úcty požívá v magii, rituálních slavnostech i při vyvolávání extáze. Ohni, podobně jako vodě, se připisuje léčivá moc, neboť také chrání před démony. Některé vlastnosti ohně má také kouř, který se používá k očistnému vykuřování. Simargl jezdívá na ohnivém koni se zlatě planoucí hřívou a stříbrnou srstí. Sám je oblečený v červeném brnění a ozbrojený planoucím mečem. Protože je Simargl bůh - dvojče, sedává na ohnivém koni vždy jen jeden z těch dvou. Druhé z dvojčat krouží nad ohnivým jezdcem v podobě ptáka Ohniváka - Fénixe. | |
 |
|
| Zasvěcená rostlina: sasanka Zasvěcené zvíře: kůň (jako symbol rychlosti) Zasvěcené číslo: 4 Otec: Svarog Matka: Lada Žena: Větrnice (matka všech démonů větru) , Pizmar Dcery : Vesna , Oseň , démoni větru (Vichr, Vichr-Smršť, Vichřice, Vítr, Větřík, Vánek a Oblačnice) | |
|
Stribog je bůh větru a připadá mu vláda nad moři, oceány a pustinami. Často je nazýván také Pohvizd. Na počátku věků Svarog udeřil mlatem do svatého kamene Alatyru a z odražených jisker se zrodilo mnoho bohů. Jednoho dne se Svarog rozhodl mezi ně rozdělit vládu nad světem. Stribog nebyl ale se svým úkolem spokojen. Raději by vládl v podsvětí. Tam už ale panoval temný Kaščej. Stribog se vůbec o svá území nestaral. Místo toho se začal potulovat po Irii, a zabloudil dokonce i na zemi, ale tam vytrhával stromy i s kořeny a ničil pole i domy. Otec Svarog , kovář niběský, se rozhodl svému synovi zakovat ústa. Obával se totiž, že by Stribog svým dechem mohl způsobit konec světa. Otcova rozhodnutí musel Stribog uposlehnout, ale rozlobilo ho to a urazilo. Proto se rozhodl odejít z Irie a nikdy se už nevrátit. Jak se toulal po světě, uviděl na břehu potoka překrásnou dívku, vedle níž plakal její stařičký otec. Stařičký otec se jmenoval Minčl, byl duchem toho místa a měl dříve 12 dcer. Každý rok se ale zjevil drak a jednu z jeho dcer sežral. Tato byla poslední. Stribog mu řekl, že když mu poslední dceru dá za ženu, že draka přemůže. Otec Minčl souhlasil. Tím drakem nebyl nikdo jiný než Kaščejův bratr Nij - Skyper Zlý. Stribog požádal stařičkého otce, aby šel do Irie za jeho otcem Svarogem , aby alespoň na chvíli zrušil příkaz, že musím mít Stribog zakovaná ústa. Náhle obloha potemněla a přiletěl drak Nij - Skyper Zlý. Stribog rychle proměnil překrásnou dívku na bílý kvítek a pustil se do boje s drakem. Chvíli vyhrával jeden, pak zase druhý, bojovali dlouho, až tu najednou spadla Stribogovi z úst železná maska jeho otce Svaroga. V té chvíli Svarog zrušil v Irii Stribogův trest. Stribog se zhluboka nadechl a foukl přímo do draka. Zdvihl se vichr a draka i vše kolem uchopil do víru. Když vítr utichl nebylo po drakovi ani stopy. Pak proměnil bílý kvítek zpět na krásnou dívku a na tomtéž místě, kde bojoval s drakem vystavěl krásný palác a vzal si Větrnici za ženu. Stribog - Svarožič, přestože je synem světlého boha Svaroga , může se projevovat i jako zlý a ničivý bůh. Stribog je velmi náladový bůh. Podléhají mu mnozí další démoni větru. Rozlišujeme čtyři hlavní větry: severní, jižní, východní a západní. Nejvíce byl velebený vítr jížní, protože svým dechem odvál zimu. Stribog jako bůh větru je stále v pohybu, dokáže nahlédnout i do těch nejmenších skulin a je nadán vševědoucností. Je možné ho žádat o radu nebo pomoc při hledání čehokoliv. Stribog vládne nejen větrům, ale i světovým stranám, je ochráncem poutníků, cest a výprav. Stribog se nejčastěji zjevuje v podobě překrásného dlouhovlasého mládence s jemnou tváří. Jeho krásu však hyzdí ústa skovaná k sobě. Stribog jezdí na koni, nejčastěji bez sedla a postroje. Oděný je v bílých, stříbrem vyšívaných šatů. Stribogovi je zasvěcen celý podzim, ale nejvíce se projevuje v období měsíčního novu před prvním listopadem až do novoluní, kdy začíná období temných bohů a bytostí. | |
 |
|
| Zasvěcený strom: zlatý déšť a lípa (po své matce, bohyni Ladě) Zasvěcené zvíře: slavík Zasvěcený symbol: píšťalka Zasvěcený den: od poloviny měsíce května do poloviny měsíce června Zasvěcené číslo: ??? Matka: Lada Manžel: Stribog Dcery : Vesna , Oseň | |
|
Pizmar , zvaná také Bezmar nebo Bezmir, je bohyní zpěvu, tance a vůbec všeho umění, a zároveň harmonie vášně, náruživosti a sexu. Je ztělesněním ladnosti a krásy. Kohokoliv i samotné bohy, dokáže okouzlit svoji krásou natolik, že nedokáže myslet na nic jiného než na ni. Bohyně Lada jí darovala nesmrtelnost a také ji přijala za svoji dceru. Pizmar se narodila jako člověk (a snad právě proto tak ráda navštěvuje lidská obydlí), přináší lidem tvořivé nápady, veselost i sexuální touhu. Bohyně Pizmar je známá zejména u západních Slavianů. Pizmar nosí lehký, téměř průsvitný růžový šat. Její nádherná souměrná tvář s jemnými rysy je lemována dlouhými vlasy, jež jí spadají až po pás. Někdy má vlasy světlé jako zlato, jindy červené jako měď. V rukou často drží píšťalku nebo bubínek. Pizmařino vzývání bylo často spojeno se sexuální nevázaností. Jednou při svých toulkách po světě uviděl bůh Stribog nevídaně krásnou mladičkou dívku Pizmar, jak zpívá, tančí na překrásnou melodii. Zastavil se, sedl si do trávy opodál a téměř nedýchal nad tou nádherou. Bůh Stribog se za krásnou Pizmar vracel opakovaně a stále víc po ní toužil. Stribog kolem Pizmar kroužil jako jemňoučký vánek, později se odvážil ji jako větřík pohladit a obejmout její nádherné mladé tělo. Povídal si s ní, ale ona svého nápadníka neviděla a vůbec o něm netušila. Stařešinové Rodu viděli, že se Pizmar změnila a chová se tajemně, a tak ji začali podezřívat, že obcuje s temnými démony Černoboga. Její neštěstí bylo završeno tím, když ji jednou Stribog navštívil proměněný ve vůni, pak jako dým a vnikl do ní. Pizmar se rozhodla, že raději ukončí svůj život, dříve než někdo zjistí, že čeká dítě. Smrt už číhala ve studených vodách řeky pod skálou. Jakmile Stribog zjistil, co chce Pizmar udělat, letěl rychle za Dijem , bohem noční oblohy, aby na Pizmar seslal noc a spánek. Dij napřed nechtěl Stribogovi vyhovět, ale když uslyšel smutné, ale líbezné písně Pizmařiny, hned letěl za bohyní Ladou , aby darovala Pizmar nesmrtelnost. Bylo to shonu v celé Irii, aby Pizmar , ljubosť boha větru, nezahynula! Nakonec se to přece jen podařilo. Když se Pizmar probudila a vykročila do propasti, uchopil ji Stribog do náruče a odnesl ji do Irie. A tak Pizmar získala nesmrtelnost. Dokonce ještě víc zkrásněla, pohybovala se ještě ladněji a ještě krásněji zpívala. Její hra na píšťalu, zpěv a tanec tak očarovaly všechny bohy, že ji rázem ustanovili bohyní umění. | |
 |
|
| Zasvěcený strom: jehnědy jívy a všechny jarní květy Zasvěcené zvíře: kukačka Zasvěcený symbol: vejce, malovaná kraslice Zasvěcený den: Velikonoce Zasvěcené číslo: ??? Otec: Stribog Matka: Pizmar Manžel: Perun Synové : Rugevit , Porevit , Porenut | |
|
Vesna je jedno z dvojčat boha větru Striboga a bohyně umění Pizmar. Stribog ji zplodil tak, že se proměnil ve vůni. Vesna je bohyní jara. Je vždy usměvavá, veselá až rozpustilá. Ani na chvilku neposeděla a stále vymýšlela nějaké kousky. Šířila kolem sebe nakažlivý smích plný radosti. Nač se podívala, to rozkvetlo a zazelenalo se.
Je to právě ona, kdo každý rok, když síla bohyně Morany už slábne, svádí Peruna a stává se jeho ženou. Budí ho ze zimního spánku. Perun pak otevírá brány Irie a přináší na Zemi první jarní bouřky. Předtím, než Vesna Peruna probudí, převezme od bohynš zimy - Morany její žezlo a pak nad krajinou spolu s bohyní Ladou , Makoš a Živou létají a probouzejí celou přírodu.
Její sestrou - dvojčetem je bohyně Oseň. Vesna je (podobně jako Perun) úzce spjatá se živlem vodou. Je snad nejveselejší bohyní a velkou šprýmařkou, která si ráda dělá legraci ze všech irijských bohů i z lidí na Zemi. Váže se k ní radost, zpěv, zeleň a láska. Po své matce Pizmar zdědila krásu. Také má světlé zlatavé vlasy, jež jí splývají až po pás. Věčně mladá a krásná Vesna je oblečená do tmavě zelených šatů a hlavu ji zdobí věnec z jarních květů. Pro svátky Vesny je příznačná radost a veselí, jež symbolizovaly probuzení ze zimního ochromení. Za hlavní svátek bohyně Vesny se považuje úplněk v období jarní rovnodennosti. Vesně se líbí vše, co se leskne a třpytí, jako oběť se pro ni zdobí stromy a studny barevnými stužkami nebo zrcátky. | |
|
|
| Zasvěcené rostliny: obilí, vlčí máky Zasvěcené zvíře: sova Zasvěcený symbol: zralé klasy a vlčí máky Zasvěcený den: podzimní rovnodennost, srpnový úplněk Zasvěcené číslo: ??? Otec: Stribog Matka: Pizmar Manžel: Usud Dcery: Serča , Neserča | |
|
Oseň je jedno z dvojčat boha větru Striboga a bohyně umění Pizmar. Stribog ji zplodil tak, že se proměnil v dým. Oseň , zvaná také Jeseň, je bohyní podzimu, spánku a snů. Možná je to spíše "spící krasavice".
Dotykem Oseni všechno dozrává a připravuje se k zimnímu odpočinku a spánku. I přes své samotářství je velmi tvořivá. Svým dotykem obléká na podzim přírodu do teplých pestrých barev. Během spánku přichází neviditelná bohyně do snů bohů a lidí a možná je tam stejně nezbedná jako její sestra Vesna.
Jako manželka boha Usuda má možnost nahlédnout do osudů bohů i lidí, a proto jim občas ve snu prozradí, co se jim může stát. Oseň se stala neviditelnou bohyní, ale přesto se občas ukáže v šatech hnědé, zlaté nebo měděné barvy. Její rezavě kaštanové vlasy zdobí věnec ze spadlého listí, do nějž jsou vpleteny dozrálé klasy a vlčí máky.
Její sestrou - dvojčetem je bohyně jara Vesna. Oseň je pravým opakem své sestry, bohyně Vesny. Je tichá, zádumčivá, co pohladí, to získá zlatou nebo měděnou barvu. Pod jejíma rukama vše dozrává. Proto jí připadlo spravovat právě tu část roku, kdy se den krátí, ale vládu nad světem ještě nepřevzala bohyně Morana. Přestože má sama raději samotu, Oseň často záviděla své sestře její veselou povahu. Čím častěji zůstávala sama, tím více její tělo průhlednělo a bylo lehčí a lehčí, až se jednou Oseň úplně rozplynula a začala být neviditelná i pro samotné bohy. Stala se snem - snem lehčím než dým, průhlednějším než měsíční svit. I v okamžicích a prchavých vzpomínkách byla nepolapitelná stejně jako podzim. Když je teplo a slunečno, pomáhá Jeseni držet žezlo bohyně Živa. A jakmile začíná sychravé a chladné počasí, už se po žezle natahuje Morana. | |
 |
|
| Zasvěcený strom: vrba , z rostlin: žito, len a konopí Zasvěcené zvíře: kráva Zasvěcené symboly: vřeteno a koudel (osud) , roh a miska (plodnost a úroda) Zasvěcený den: pátek (spojený s rituálem zákazu pracovat) Zasvěcené číslo: ??? Matka: Lada Manžel: Veles Synové : Usud , Podaga , Polevik , Kurent , Vodan Dcery : Perplut , Morana , Živa | |
|
Makoš , zvaná také Pripeliga, Syria nebo Matka Země, je velkou bohyní země, osudu, štěstí či neštěstí. Protože je dcerou bohyně Lady a manželkou boha Velese , je také bohyní úrody a ochránkyní stád. Podobně jako její manžel bůh Veles je také ona svázána s podsvětím. Byla to právě Makoš , která pomáhala své matce, bohyni Ladě při stvoření člověka.
Těla mrtvých se ukládají do země, aby se jejich vědomí mohlo vrátit zpět k Rodovi a jejich duše mohly volně putovat do podsvětí, kde je doprovází Makošin manžel - bůh Veles. Makoš, jako bohyně osudu zná i tajemství věštění. Pečuje o to, aby každý člověk šel po své osudem určené cestě, a rovněž uděluje i svabodu volby mezi dobrem a zlem. Hlídá také, aby byly dodržovány zvyky a obřady. Jejími pomocnicemi jsou Usudovi dcery: Doleja , zvaná také Serča - Štěstěna a Nedoleja , zvaná také Neserča - Neštěstí. Právě tyto tři předou nitě osudu a stojí nad kolébkou při narození dítěte. Makoš odmění toho, kdo o své štěstí bojuje. Často ukáže východisko i z beznadějných situací, ale jen tomu, kdo se nepoddal osudu a neztratil víru v sebe sama. Tehdy stačí, aby se člověk začal snažit, a Makoš mu pošle bohyni štěstí a úspěchu Serču. Pokud však člověk ztratil víru a rezignoval, pak prohrál. Makoš od něho odvrátí zrak a tehdy se na něj vrhne bohyně Neserča se svými sluhy: nářek, neštěstí, choroby, bída a lenost. Pokud se člověka zmocní, už mu nelze pomoci. Jméno bohyně Makoš je asi odvozeno od Slavianského mok = mokrý, vlhký. Je tedy zosobněním země, vlhké a úrodné. Druhá část ... slovo koš = los, úděl nebo osud. Makoš byla posledním božstvem, jež uzavíralo kyjevský panteon. Překrásná Matka Země se ráda obléká do tmavých, ale teplých zemitých barev. Její na pohled skromné šaty jsou ozdobeny překrásnými šperky z pokladů země. Na jejích plavých vlasech spočívá třpytivá zlatá koruna zdobená drahými kameny. Ze svého trůnu v hodovní síni zámku u vstupu do podzemí, rozdává svýma dlouhýma rukama vláhu, a tím i hojnou úrodu. V jarním období Makoš zvedá ruce vzhůru, čímž dává zemi vláhu a udržuje teplo. V létě pak její rucce směřují do země, čímž půdě žehná a posílá jí plodnost i dobrou úrodu. V magii je Makoš vzývána při věštění, také při rituálech plodnosti a kontaktech s podsvětím. | |
 |
|
| Zasvěcené rostliny: ??? Zasvěcené zvíře: ??? Zasvěcený symbol: Kniha osudu a člunek na tkaní Zasvěcený den: 24. listopad (i obyčejný smrtelník může nahlédnout od Knih osudu) Zasvěcené číslo: ??? Otec: Veles Matka: Makoš Manželka: Oseň Dcery: Serča , Neserča | |
|
Usud je syn světlého boha podsvětí Velese a bohyně Země Makoš. Je to věčný tkadlec a písař, je světlým bohem osudu. Ví, co bylo i co bude. Se svými dcerami Serčou a Neserčou tká z nití, jež upředla bohyně Makoš , tapisérii Všehomíra.
Tapisérie je utkána tak, že všechno, co je na ní zobrazeno, se také stane. Často však Usudovi dcery, a někdy i sama Makoš, zpřehází nitě osudu, a tak se ani to, co už bylo utkáno, vůbec nemusí stát. Usud také píše Knihy osudu, které odráží jeho utkané tapisérie. Zjevuje se jako starý, šedovlasý muž s dlouhou bílou bradou. Nejčastěji bývá oblečený do hnědozeleného roucha a v rukou drží knihu, v níž je zaznamenán celý osud Všehomíra. | |
|
||
| Zasvěcený strom: líska Zasvěcené zvíře: Serča: pavouk , Neserča: straka Zasvěcený symbol: tkalcovský stav, vřeteno, kolovrátek a klubko nití Zasvěcený den: pátek a 24. listopad (i obyčejný smrtelník může nahlédnout od Knih osudu) Zasvěcené číslo: 13 Otec: Usud Matka: Oseň | ||
|
Za dávných časů, kdy ještě panoval zvyk, že sedlák nebo vladyka vyzval tři sudičky, aby se zjevily a jen to nejlepší jeho dítěti věštily. Nejstarší ze tří sudiček je samotná bohyně Země Makoš. Další dvě jsou sestry - dvojčata, Usudovy dcery Serča a Neserča. Jedna je krásná, druhá je ošklivá.
Se svým otcem Usudem, věčným tkalcem, bohem osudu tkají z nití, jež upředla jejich babička bohyně Země Makoš, tapisérii Všehomíra. Tapisérie je utkána tak, že všechno, co je na ní zobrazeno, se také stane. Často však Serča nebo Neserča a někdy i samotná Makoš, zpřehází nitě osudu, a tak se ani to, co už bylo utkáno, vůbec nemusí stát. Serča je dcera boha osudu Usuda a bohyně podzimu Oseni. Je to krásná dívka ve zlatých šatech, jež přede zlatou nit osudu a pečuje o svého svěřence i jeho majetek. Serča určuje, co se má naučit duše, která se na Zemi znovu rodí. Je bohyní štěstí, bohatství, zdaru a úspěchu. Neserča je také dcera (dvojče Serči) boha osudu Usuda a bohyně podzimu Oseni. Je to ošklivá stařena se šilhavýma očima. Čím dříve se jí člověk zbaví, tím lépe. Neserča přináší samý neúspěch, a teprve až se vyšlehá prutem nebo karabáčem, je užitečná. Je bohyní neštěstí, neúspěchů, bídy a nemocí. Jejími služebníky jsou jednooký Licho, Křivá a Nelehká, kteří přinášejí nářek, neštěstí, nemoci, bídu a lenost. Jakmile tito člověka chytí do svých spárů, už mu není pomoci. Třem sudičkám (Makoši , Serče a Neserče) je zasvěcené celé období přástev, které začíná v polovině října a končí po masopustu. Sudičkám se během tohoto období zpívaly písně. Během svátku Rožanic se sudičkám stavěl obětní stůl zvaný trapeza. Děvčata vařívala kaši, již pak vynesla za práh domu a volala: "Serčo, Serčo, pojď k nám kaši pojíst!" | ||
 |
|
| Zasvěcené rostliny: ??? Zasvěcené zvíře: pes Zasvěcený symbol: klasy obilí Zasvěcený den: den během úplňku před 1. srpnem Zasvěcené číslo: ??? Otec: Veles Matka: Makoš | |
|
Polevik je syn světlého boha podsvětí Velese a bohyně Země Makoš. Bývá nazýván i Polevoj. Je to bůh polí a pastvin, spravující úrodu a dobytek. Jsou mu podřízení všichni duchové polí a víly polí, jež tancují v obilí, kde po sobě nechávají stopy v podobě kruhů nebo jiných útvarů.
Polevik se zjevuje na polích a pastvinách. Je vysoký tak, jak jsou vysoké klasy na poli. Jeho vlasy mají barvu zralého obilí a často bývá zobrazován s malými růžky na hlavě, protože je Velesovým synem. Oblečený bývá do kabátu z ovčí kůže a nosí pastýřskou hůl. Při hlídání dobytka a obilí mu pomáhá trojhlavý pes, který také hlídá vchod do podsvětí.
Polevikovi jsou zasvěceny pole, louky a pastviny. Jeho zvířetem je pes a symboly klasy obilí. Polevikovy svátky jsou úzce spojeny se zemědělskou činností, jako je orba, setí obilí nebo sklizeň.
| |
|
|
| Zasvěcené rostliny: vinná réva, konopí, chmel Zasvěcené zvíře: včely Zasvěcený symbol: hůl z vinné révy Zasvěcený den: den novoluní před svátkem Kupala Zasvěcené číslo: ??? Otec: Veles Matka: Makoš | |
|
Kurent je syn světlého boha podsvětí Velese a bohyně Země Makoš. Vyrostl z něho šibal, kterému práce na poli nevoněla a ani jako pastýř příliš nevynikal. Je to mazaný bůh vína, chmele a dalších rostlin, způsobujících opojení, ale i uzdravení, dále ovocných stromů, vinic a včelstev, stejně tak i inspirace a moudrosti léčení. Z lidí i z bohů si rád tropí žerty, ale často jim také pomůže dobrou radou. Kurent ale není moc svědomitý a pracovitý ... chce se bavit. Nejprve byli jeho společníky bohové, ti rádi navštěvovali jeho dům a zahrady. Byl to právě Kurent, který mohl za to, že se lidé stali slabými a smrtelnými. Kurent jim totiž umožnil, aby ochutnali víno, pivo a medovinu, a dokonce některým prozradil i něco o čarovných bylinách. Lidé totiž byli stvořeni k obrazu bohů. V dávných dobách byli dokonce tak silní jako bohové, ba někteří i silnější. V té době měli lidé vše. Na nejvyšší hoře seděl božský kohout, jenž lidem radil, co mají dělat. Jenže lidem se nelíbilo jeho každodenní kokrhání, a tak jednoho dne, kdy už skoro nikdo z lidí nedbal na přikázání bohů, kohouta zabili. Rozzlobil se Rod na lidi, spustil stavidla niběských vod a celou Zemi zatopil. Jen jeden člověk se zachránil před stoupající vodou. Jmenoval se Krajac a byl nesmírně silný. Zachránil se tak, že utíkal na nejvyšší horu a tam šplhal nahoru po výhonku vinné révy. Výhonek révy patřil Kurentovi, bohu vína a opojení. Kurent se náramně zaradoval, že to bude právě on, kdo zachrání lidský rod. Tak přivítal Krajce na svém zámku v Irii. Krajac byl dobrý společník. Byl velmi silný a dokázal s Kurentem soutěžit v pití i v jiných zábavách. Jakmile opadly vody, pohlédli Kurent a Krajac na Zemi a rozhodli se, že budou soutěžil o to, kdo se stane jejím pánem. Krajac všechny soutěže nad Kurentem vyhrál. Kurent prohrál, ale stále mu vrtalo hlavou, jak by nakonec přece jen vyhrál pomocí lsti. Hned po jejich klání, jen co Krajac dostal žízeň, nabídl mu Kurent silné víno. Ale do vína mu přimíchal šťávu z čemeřice, rostliny, které obloudí mysl, a dokonce do vína přidal i trochu své mazané krve. Krajacovi víno obloudilo mysl, sotva se napil. Začal nahlas zpívat a vykřikoval po celé Irii, až to rozčílilo samotného Peruna. Rozzlobený bůh Perun Krajce chytil a vyhodil jej z Irie do hluboké propasti. Dlouho tam Krajac ležel potlučený a raněný. Když se nakonec uzdravil, už nebyl silný ani veliký, nedokázal už překročit moře ani se vyškrábat do niběs. Člověka víno napřed zachránilo, ale také zradilo. Ale i přes všechno, co člověk ztratil, získal jednu významnou vlastnost: mazanost. Tak sice člověk přestal být nejsilnější, ale začal být nejšikovnějším a nejmoudřejším tvorem na Zemi. A tím začala třetí éra - éra dnešního člověka. Podobně jako svátky jeho bratra Polevika jsou i Kurentovi svátky spojeny s vinobraním a dožínkami. Kurent putuje po Zemi jako vysoký elegantní muž s krátkými černými vlasy, oděný do zelenohnědého pláště s kapucí. V rukou drží hůl z vinné révy. Protože je syn boha Velese, bývá občas zobrazován s malými rohy. | |
 |
|
| Zasvěcené rostliny: ??? Zasvěcené zvíře: černý kůň a sumec Zasvěcený symbol: trojzubec Zasvěcený den: ??? Zasvěcené číslo: 7 Otec: Veles Matka: Makoš Manželka: Diva | |
|
Vodan je syn světlého boha podsvětí Velese a bohyně Země Makoš. Je carem moří a vod, vodních toků, řek, jezer. Také mu je zasvěcen obchod. Vládu na mořem převzal po svém otci, bohovi Velesovi, který když se svým bratrem Perunem stvořil pevninu, se stal vládcem zemědělství a později podsvětí. Ženou boha Vodana je bohyně Diva. Vodan má moc proměnit kapku vody na rozbouřenou řeku. Všechna plavidla jsou v jeho moci. Proto je potřeba mu před cestou obětovat, aby si nevzal celé plavidlo. Vodan vládne především moři. Vládu nad řekami a jezery přenechal svým vladykům, jimž se říká vodníci. Vodan se zjevuje jako holohlavý vousatý stařec, často s korunou na hlavě a trojzucem v rukou. Umí se proměnit i ve zvíře, především ve vodní. Vodanovi je zasvěcený černý kůň a sumec. Na břeh vychází na sklonku dne a v noci, kdy se velmi rád dívá, jak tančí vodní víly, jimž vévodí jeho překrásná žena Diva. | |
 |
|
| Zasvěcený strom: dub Zasvěcené zvíře: bílý kůň Zasvěcený den: sobota Otec: Svarog , Perun Matka: Ros - Lada Ženy: Chors , Morana , Živa Synové/dcery : všechny Slavianské kmeny , Diva , Jarilo | |
|
Dažbog je polobůh ... sluneční vozataj, vozící Slunce po obloze. Dávno potom, co Svarog ukoval Slunce, přišel za ním bůh Porebog a stěžoval si: "Svarogu, slunečním kotoučem točí můj otec Perun, ty ale Slunce, které jsi vykoval, nehlídáš a špatně se den s nocí dělí. Je třeba pro Slunce vybrat boha." Svarog požádal o pomoc s hledáním slunečního boha svého bratra Peruna, a ten se vydal podél řeky Dněpr. Na jeho druhém břehu uviděl mezi tancujícími děvčaty tu nejkrásnější z nich, která se jmenovala Ros. Do ní byla vtělena bohyně Lada. Perun se do ní okamžitě zamiloval. Vzal tedy Perun zlatý šíp, vložil ho do svého luku a zamířil. Náhle se mu však zjevila bohyně Lada, a tak Perun na poslední chvíli vystřelil šíp jiným směrem, k druhému břehu, než na kterém stála Ros - Lada. Šíp narazil do velkého kamene. Zasažený kámen začal zářit a zjevil se na něm ohnivý obraz mužské postavy. Ros - Lada zavolala Svaroga a on jí pomohl vytvořit z kamene muže, jehož pojmenovali Dažbod. Když Dažbog vyrostl, stal se z něho statný mládenec. Přišel za ním jeden z jeho otců Perun a vzal ho s sebou do zářivé Irie za ostatními bohy. Zde dostal na starost zlatý vůz se zlatým vejcem Rodem - Sluncem. Dažbog - Svarožič bývá nazýván také Radegast nebo Radegost. Jméno Svarožič je odvozeno od jeho otce Svaroga a znamená "Svarogův syn". Jméno Dažbog je složeno ze dvou slov: daž (dát nebo staroindickým ďah= pálit) a bog (bůh nebo část). Dažboga je tak možno chápat jako "Dejboha" - dárce všeho dobra. Stal se bohem Slunce, světla, dobra, tepla, přírody, bohatství, darů a pomoci. Dažbog se projevuje ve čtyřech božských aspektech jako :
O svoji druhou ženu Moranu - bohyni zimy, bojoval Dažbod s Černobogem - Kaščejem, který Moranu unesl a ona se rozhodla se stát jeho manželkou. Dažbog s Kaščejem bojoval. Nakonec ho i přes zradu své bývalé manželky Morany porazil, protože našel Kaščejovu smrt schovanou ve vejci, vejce v kachně a kachnu v zajícovi. Tím však narušil rovnováhu a nastal ohnivý konec světa. Jakmile velký oheň dohořel, oženil se Dažbog s Moraninou sestrou Živou. Na jejich svatbě jim požehnala jeho matka, bohyně Lada a po svatbě Dažbog s Živou obnovili svět. Dažbog pečoval o znovunastolení rovnováhy mezi dobrem a zlem a Živa si vzala na starost obnovu všeho živého. Řeky se znovu naplnily rybami, po loukách zase běhala zvěř a objevili se noví lidé. Protože měl Dažbog - Svarožič tři ženy, měl také mnoho synů. Prakticky všechny Slavianské Rody jsou odvozovány od Dažboga, proto se staří Slaviané pojmenovávali jako Dažbogovi vnuci. Zářivý bůh Dažbog je bojovník obdařený velkou silou a odvahou. Náleží mu živly oheň a země. Dažbog - Svarožič, zářící bůh Slunce, se zjevuje jako statný mladík na zlatém voze v blýskavé zlaté koruně. Dlouhé vlasy mu zdobí zlatá sluneční koruna. Ozbrojený je ohnivým mečem, jejž mu daroval jeho otec Svarog. Často se zjevuje jako čtyřhavý bůh, který hledí ze svého vozu na všechny světové strany. Každá jeho tvář představuje jedno vtělení. Dažbog nasedá do kočáru jako dítě a domů se vrací jako starý, ale stále silný stařec. Jako pradědovi všech Slavianů jsou mu zasvěceny všechny Slavianské kmeny. Jeho znamením je Svarga - symbol Slunce a zlatý vůz tažený bílými koňmi. | |
 |
|
| Zasvěcené rostliny: všechny polní květy Zasvěcené zvíře: včela Zasvěcený symbol: zlatý štít Zasvěcené číslo: 2 Světová strana: západ Zasvěcený den: den úplňku před 1. květnem Otec: Dažbog Matka: Živa , Podaga Žena: ???? Synové : ??? | |
|
Jarilo bývá nazýván také Jarovít, Jaril, Jurja nebo Vesník. Je jedním ze čtyř aspektů poloboha Dažboga . Jarilo je jako bůh jarního slunce bohem rození dětí, plodnosti, pivovarnictví, zemědělství a lovu. Je bohem lásky, lidské síly, odvahy, plodnosti a také války. Jezdívá na šedém koni bos, oblečený do bílého plátěného oděvu a na hlavě nosí věnec z polních květin, jež kvetou na jaře. Jezdí po polích, po lesích i zahradách. Kudy projede, tam vyklíčí obilí, a kam se podívá, tam kvetou květiny. Když se podívá na dívku, její srdce zahoří láskou, když se podívá na mládence, jeho krev se vzbouří a meč mu sám do ruky skáče. Jarilovy jsou zasvěceny všechny polní květy a včely. Jeho symbolem je zlatý štít. Jarila lze považovat nejen za božstvo související s vegetací a symbol plodnosti, ale také za božstvo spojené s válčením. Slovo jarý znamená smělý a vznětlivý. Původně byl Jarilo spojován s příchodem jara a s obnovením plodivé síly Země, ale později se stal i válečným symbolem. Zmínky v kronikách jej často spojují s válečnými událostmi. Podle záznamů visel v Jarovítově svatyni zlatý štít, který nosili v čele vojska, když došlo do boje, aby zajistil vítězství nad nepřítelem. Na druhé straně na Jarila jako symbol plodnosti poukazují různé jarní slavnosti a hry, kdy mužská postava v masce a s dřevěným falusem slavila svatbu se ženou a ta následně předstírala těhotenství a porod. Společně s tímto rituálem se rituálně oralo a osévalo pole. Magický obřad měl zjevně účel zajistit úrodnost polí. Na Jarilovu počest se slavily svátky v období započetí setby, kdy se stavěly stromky bohatě zdobené stužkami (máj). Při tomto stavění se scházela děvčata, vybrala mezi sebou tu nejkrásnější dívku, již oblékla ostatní tak, jak si představovala boha Jarila. Posadila vybranou dívku na koně a chodila kolem dokola v průvodu. | |
 |
|
| Zasvěcené rostliny: všechny byliny Zasvěcený symbol: roh hojnosti Zasvěcené číslo: 3 Světová strana: jih Zasvěcený den: letní slunovrat Otec: Simargl Matka: Lada Žena: ???? Synové : ??? | |
|
Kupalo je syn boha Simargla a bohyně Lady, kteří se převtělili do kováře Sama a jeho ženy Kupalnice. Je bohem ljubosti a snoubenců, kteří jsou spojeni ohněm i vodou. Dále je bohem bylin a letního slunovratu a jedním ze čtyř aspektů poloboha Dažboga. Během Kupalovy noci, kdy všechno bují a zelená se, bůh Kupalo žehná, aby vše dozrálo, a srdce mladých svazuje ljubostí. Na Kupalův den se otevírají niběské brány a všechny modlitby snadno doletí až do niběs. Je to nejlepší den pro započetí nových věcí a projektů. Kupalovská rosa je považována za životadárnou. Bylinky natrhané v tuto noc mají velikou čarovnou moc. V tu noc Perun rozsvěcuje květ kapradí a šťastný je každý pár, který to uvidí. Svátek obřadních koupelí na začátku léta měl pravděpodobně magicky zajistit úspěšný průběh léta i dozrávání obilí, lidem měl přinést zdraví, sílu a zbavit je nemocí. Kupalo se zjevuje jako krásný mladík s plavými vlasy a zelenýma očima, oblečený je v bíé nebo zelené košili. V rukou mívá obyčejně roh hojnosti, z něhož dává napít každému, komu se jen zachce. V druhé ruce často mívá kytici polních květin a zralých obilných klasů. Bohové měli lidi odjakživa rádi a rádi mezi lidi chodívali, ba dokonce se i převtělovali do lidské podoby. A tak se občas stalo, že se bohové potkali ve své lidské podobě. V den letního slunovratu se kovářovi Samovi (do něhož se převtělil samotný bůh ohně Simargl) a jeho ženě Kupalnici (převtělené bohyni Ladě) narodily dvě krásné děti : Kostrama a Kupalo. Byly to velmi živé děti, vždyť jejich otcem byl oheň a matkou voda. Tak jako všechny děti také malý Kupalo se svojí sestrou Kostramou často své rodiče neposlechli a v noci utíkali z domu. Marně jim jejich matka hrozila, že v noci na neposlušné děti čeká Klekánice , démonka boha Černoboga , která děti trestá a unáší je do Kaščejova zámku v království Nav. Kupalo a Kostrama neposlechli matčiny výstrahy a v noci tajně utekli za nočním dobrodružstvím. Už se z nočního výletu vraceli domů, když je téměř na zápraží přepadla Klekánice. Marně malý Kupalo bránil svoji sestru, nepodařilo se mu ji zachránit. Tak bylo bratr a sestra od sebe oderváni. Protože se už začínalo svítat, démonce Klekánici se nepodařilo odnést Kostramu až do země Nav. Jen co vyšlo Slunce, musela ji nechat uprostřed pole a ztratila se v podzemí. Malou Kostramu našel ráno na poli hodný hospodář, který nemohl sám mít děti a tak kostramu přijal a vychoval. Roky uplynuly a děti vyrostly. Kostrama se procházela po břehu řeky a vila věnec z květin. Přišel vítr a sfoukl ji věneček z hlavy přímo do řeky. Voda ho odnesla až ke Kupalovi, který se právě v řece koupal. On věneček vylovil. Tehdy byl takový zvyk, že pokud mládenec našel věnec, dívka, jež ho uvila, se stala jeho ženou. Jak tedy kázal zvyk, vydal se Kupalo hledat dívku, která mu po řece věneček poslala. Po několika dnech došel k osadě a potkal tam tu nejkrásnější dívku mezi všemi. Kostrama svůj věneček poznala, přistoupila ke Kupalovi a svou ruku s Kupalovou na znak manželství svázat nechala. Náklonost byla oboustranná. Ale ze je to náklonost sourozenecká, pochopili, až když Kupalo přivedl svým rodičům ukázat svoji manželku. Kostrama se pod tíhou toho všeho chtěla utopit, a ukončit tak svůj život. Ale protože měla božský původ, nezahynula ve vodách, ale změnila se ve vodní vílu - rusalku. Od těch časů se každá utopená dívka změní v rusalku. Také Kupalo chtěl ukončit svůj život skokem do plamenů ohnivé vatry, ale nic se mu nestalo. Plamen má od té doby takovou moc, že když snoubenci ruku v ruce proskočí skrze plameny, drží se přitom za ruce a nepustí, mohou se stát manžely. | |
 |
|
| Zasvěcené rostliny: ??? Zasvěcené zvíře: kohout Zasvěcený symbol: červený praporec se zlatým Sluncem (zvaný stanica) Zasvěcené číslo: 4 Světová strana: východ Zasvěcený den: den novu v období podzimní rovnodennosti Otec: Dažbog Matka: Živa Žena: ???? Synové : ??? | |
|
Svantovít , zvaný také Svijatovid nebo Jutrobog, velký bojovník a ochránce Irie, každé ráno na svém bílém koni zvěstoval, že se probouzí Slunce a na Zemi přichází světlo. Rychlým cvalem projel zemí, s ním přišlo svítání, a kde se na svém koni objevil, tam se šířila síla a svěžest. Jeho překrásný bělouš cválal přes hory a doly tak rychle, že každé ráno prodřel své zlaté podkovy. Proto měl Svantovít svého kováře, který mu jeho koně každý den nově okoval. Svantovít je bohem světla, plodnosti, úrody a podzimního Slunce, ale také bohem války. Je bohem podzimní rovnodennosti svítání, bohem současného i minulého, ale vidí i do budoucnosti. Jemu přináleží pečovat o to, aby se v niběsach, Zemi i v podsvětí dodržovali Kony. Je jedním ze čtyř aspektů poloboha Dažboga. Svantovít v sobě slučuje vlastnosti válečného i zemědělského boha. Válečného proto, že jako první každé ráno vyráží na svém bílém koni do každodenního boje s temnými démony, čímž přináší nový den. Vojáci ho v časech míru i v časech války uctívali jako svého vládce. V období podzimní rovnodennosti se sklízí úroda z polí, proto byla Svantovítovi připisována i péče o půdu a zemědělství. A proto má také Svantovít dar vidět do budoucnosti, z jeho rohu naplněného vínem se v období podzimní rovnodennosti věštila úroda budoucího roku. Domovem Svantovíta byl ostrov Rujána, kde stál i jeho nejslavnější chrám ... ve městě Arkona. Zde žil Slavianský kmen Ránů. V roce 1168 byla Arkona dobyta a chrám zničil dánský král Valdemar. Svantovíta , jako ochránce ohně, vzývali v okolí Splitu. Svantovít se zjevuje jako statný starý muž v červené či ohnivé zbroji a s mečem ve stříbrné pochvě. I přes svůj věk má statnou postavu a ryšavé, stále husté vlasy i vousy. Jezdívá na bílém koni. V rukou třímá červený praporec se zlatým Sluncem jako svůj symbol. Když jím Svantovít zakryje oblohu, celá zčervená, což znamená příchod Slunce - jeho otce Dažboga. Posvátným Svantovítovým ptákem je kohout, protože ten zvěstuje příchod Slunce. Vládne živlu ohně. V době jeho svátku ... novu v období podzimní rovnodennosti probíhalo obřadné věštění. Z rohu naplněného vínem se věštila budoucí úroda. Za stejným účelem se používal i velký medový koláč. Bílý kůň se používal k bojové věštbě. Svantovít je magickým strážcem, proto byl při magických obřadech přivoláván jako ochrana před temnými mocnostmi. | |
 |
|
| Zasvěcený strom: jedlička, smrk, jmelí (věčně zelené stromy) Zasvěcené zvíře: beran Zasvěcené číslo: 1 Světová strana: sever Zasvěcený den: zimní slunovrat Otec: Svarog Matka: Lada Žena: ???? Synové : ??? | |
|
Koliad zvaný také Koľad, Kolejda nebo Koleda je syn boha Svaroga a bohyně Lady. Je jedním ze čtyř aspektů poloboha Dažboga ... bůh zimního Slunce a zimního slunovratu. Je také bohem světla a vítězství dobra nad zlem. Přichází do každého příbytku v posvátný večer v podobě ozdobené jedličky jako symbol Stromu života. Bývá zobrazován jako dítě, jež nese Slunce, nebo jako děťátko zavinuté v peřince. Současně je symbolem znovuzrození a blížícího se vítězství nad mocnou Moranou. Je obrazem začátku nového ročního cyklu. Během jeho svátku se chodilo po domech s figurkou dítěte - novorozence a přitom se zpívalo, přálo a současně žádalo o obdarování. Projevená štědrost měla být zárukou bohatství v budoucím roce. Někdy Koliada nesly dvě dívky oblečené v bílém šatu a zahalené. Jedna představovala bohatství, druhá chudobu. Koliad je magickým symbolem znovuzrození, proto jsou jeho symbolem věčně zelené stromy, jako jsou jedlička, smrk a také jmelí. Ze zvířat je to beran.
| |
 |
|
| Zasvěcený strom: ???? Zasvěcené zvíře: černá kočka Otec: Dij Matka: ??? Manžel: Dažbog Dcera: Diva | |
|
Chors je dcera temného nočního boha Dije. Je to bohyně Měsíce, zvaná též Zlatogorka nebo Luna. Vládne nejen Měsíci, ale je také bohyní kouzel a léčení. Svoji silou ovlivňuje nejen byliny a jejich růst, ale také zánik všeho živého na Zemi. Její fáze - koloběh Luny - ovlivňují mnohé cyklické děje na Zemi. Jako dcera temného boha noci Dije - Černoboga je předurčená být temnou bohyní, ale spojením s Dažbogem se narušila její ponurá postata. Nikdo a nic ale neujde svému osudu, a tak se ani bohyně Chors nedokázala vymanit ze své temnoty. Tak se Chors stala temnou vládkyní vlkodlaků a upírů, kteří mohou vycházet na svět jen za nocí. Také je královnou víl a rusalek, jež se zjevují a tančí za měsíčního svitu. Vládne živlům vody a země. Jednou se na cestě do Irie postavila Chors sama ve stříbrném brnění do cesty Dažbogovi. Aby prošel, musel vyzvat měsíční bohyni na souboj. Chors mu nezjevila své jméno, a když ani po třech Dažbogových výzvách neustoupila, tasil Dažbog svůj plamenný meč a zaútočil jím na ni. Avšak Chors nezakolísala. Zaútočil ještě jednou, ale jen se sám zranil. Tu ho Chors pevně chytila, zavřela do křišťálové truhly a zamkla ji stříbrným klíčem. "Jsem bohyně Měsíce, odvážný mladý bojovníku, a chci, aby ses se mnou oženil !" křikla Chors do truhly. "Ožeň se se mnou, jinak tě nenechám žít!" Dažbog se zaradoval, když slyšel, kdo ho porazil, a odpověděl: "Děkuji ti, Chors, souhlasím, ožením se s tebou a budu tvým manželem." Společně šli do Irie, kde potkali Svaroga a Ladu , kteří jim požehnali. Pak se v zářivé Irii konala překrásná svatba. Štěstí manželů ale netrvalo dlouho. Jednou si Dažbog a Chors vyjeli na koních hluboko do hor a našli tam podivný hrob. Na náhrobním kameni byla vyryta slova: "Kdo si sem lehne, z vůle boha Usuda zde zůstane." Chors požádala Dažboga , aby hrob vyzkoušel. Hrob však byl pro něho malý. Pak si zkusila do hrobu lehnout Chors a hrob jako by byl pro ni připraven. "Muži můj milý, uzavři prosím hrob, chci si zde chvíli poležet, abych vyzkoušela, jaké to je" , poprosila Chors Dažboga. Ten to zpočátku nechtěl udělat, ale tolik jej přesvědčovala, až jí vyhověl. Zakryl tedy hrob kamenem, jak si Chors přála. Hrob však již nebylo možné otevřít. Dažbog se pokoušel hrob rozbít mečem i kyjem, ale nepodařilo se mu to. Nakonec Chors z hrobu zavolala: "Manželi můj, jsi za mým otcem Dijem, vyřiď mu pozdrav ode mne a požádej ho, aby mi odpustil. Já musím zůstat zde v hrobě!" Chors - Luna, bohyně Měsíce, se zjevuje jako bledá, ale překrásná dívka v bílých nebo stříbrných šatech. Také se však může zjevit zahalená v černém rouše. Chorsiny bílé vlasy obepíná stříbrná, jemně tepaná korunka s bíle se třpytícími drahokamy. Její šíji obvykle zdobí náhrdelník z perel, jež jsou zasazeny do stříbra. Chors se také často zjevuje jako hrdinka ve stříbrné zbroji na černém koni. Také koňský postroj má zdobený stříbrem a perlami. Chors má dva velké svátky: během úplňku před zimním slunovratem a během úplňku po jarní rovnodennosti. V době zatmění Slunce se konají obřady na počest jejího vítězství nad Dažbogem a svatby s ním. Zatmění Měsíce je symbolem jejího uzavření v hrobě, po kterém se už s Dažbogem nikdy neviděla. Během svátků zasvěcených Chors se tančí obřadné kruhové tance zvané chorovody. | |
|
|
| Zasvěcený strom: ???? Zasvěcené zvíře: štika nebo pstruh Otec: Dažbog Matka: Chors Manžel: Vodan | |
|
Diva je dcera temné bohyně Luny/Měsíce Chors a světlého boha Slunce Dažboga. Je ženou boha vod Vodana. Je carevnou vod. Od své matky bohyně Chors převzala vládu nad vodními vílami a rusalkami. Často je obklopena svými družkami - vílami, rusalkami a bereginěmi. Zjevuje se v bílých šatech, s dlouhými zlatými nebo rusými vlasy. Diva stejně jako ostatní vodní bytosti má schopnost měnit se nejčastěji ve vodní zvířata, ale také v labutě a husy. Divě je kromě vod zasvěceno také léčitelské umění. Diva je často příznivě nakloněná lidem, zejména mladým statným mužům, jimž její družky přinášejí lásku a pomoc v životě i v boji s nepřítelem. Avšak Diva i její družky mohou i ubližovat. Mstí se za urážky, neuposlechnutí jejich rad, ale také za vyrušení během jejich setkání. Kult vodních bohů byl u Slavianů velmi rozšířený. Úcta k řekám se odráží i v ruských bylinách, v nichž je řeka Dněpr nazývána "otcem" a řeka Volha "matičkou". Bytosti, jež přebývají v pramenech, řekách, jezerech a mořích, mají převážně ženskou podobu: jsou to vodní víly nebo rusalky v čele s královnou Divou, bohyní vod. Na jaře přinášeli lidi oběti k pramenům, na břehy řek a jezer. Často bylo obětování spojeno s úpravou a čištěním studniček a pramenů. Největší svátek vodních božstev je spojený se svátkem Živy během prvních květnových dnů. Druhým jejich svátkem je svátek v polovině července, zvaný Rusálie. | |
 |
||||
| Zasvěcený strom: Zasvěcené zvíře: Zasvěcený symbol: Zasvěcený den: Žena: Syn / dcera: Otec: Matka: |
zubr, tur osm mečů dorůstání Luny před Hromnicemi ??? ??? Perun Vesna |
pstruh studna / pramen moudrosti úplněk před Hromnicemi ??? ??? Perun Vesna |
srnec ??? úplněk před Hromnicemi ??? ??? Perun Vesna | |
Perun měl tři syny:
Když bratři výrůstali, často se prali. Po jedné takové rozmíšce je jejich otec Perun chtěl smířit a ukázat jim, že společnými silami toho dosáhnou mnohem více. Rozhodl se tedy, že pošle Rugevita s Porevitem , aby ulovili orla. Moudrý Porenut musel zůstat s otcem a jen zdálky sledoval, jak se jeho bratři snaží. Marně házel Rugevit kopím a Porevit sekerou , již si půjčil od otce. Bratři nijak neuměli orla pro otce ulovit. Celí bezradní sledovali Peruna , jak se jim z dálky směje. Porenutovi přišly výkony bratrů také zábavné. Za chvíli se ale rozběhl bratrům na pomoc. Perun se přestal smát, když viděl, co jeho prostřední syn vymyslel. Byl to luk a šípy, co Porenut podal Rugevitovi. Když tři bratři složili otci k nohám uloveného orla, rozhodl se Perun , že jim uloží ještě jeden úkol. Měli skolit statného jelena. Uslyšel však, jak dva starší bratři odstrkují nejmladšího, a tak na lov poslal jen ty dva. Rugevit a Porenut si vyhlédli velké stádo. Jak se ale přikrádali ke stádu, uviděly je lesní víly a začaly strachy křičet a utíkat ke svému pánu - bohu hor a lesů Lesovikovi. Jak byl Rugevit silný a Porenut moudrý, stejně tak byli oba bratři ošklivý. Oba se jen s údivem dívali, jaký zmatek způsobili. "Kdyby tu byl nás nejmladší krásný bratříček, ten by víly jistě uklidnil," pomysleli si bratři, ale už bylo pozdě, neboť celé stádo dávno zmizelo v houští. Od těch dob si jeden druhého více vážili a uznali, že společně dokážou zvítězit. | ||||
 |
|
| Zasvěcený strom: smrk , z rostlin: blín Zasvěcené zvíře: vrána a krkavec Zasvěcený symbol: vybělená lebka, svíce nebo lampa Zasvěcený den: sobota Otec: Veles Matka: Makoš Muž: Dažbog , Kaščej Syn: Smrt | |
|
Morana je bohyní zimy a smrti. Je matkou mnoha démonů, chorob a neštěstí. Vládne spolu se svým manželem, temným bohem Kaščejem - Černobohem v království Nav. Kaščej ji unesl jejímu prvnímu manželovi Dažbogovi. Morana se ale ze své vlastní vůle rozhodla zůstat v podsvětí v království Nav. Do komnat Morany nesmí nikdo, ani její manžel, vstoupit. Může za ní přijít jen její syn Smrt.
Morana , dcera bohyně země Makoš a boha Velese. Nazývá se také Morena, Mora nebo Marmuriena. Byla druhou manželkou poloboha Dažboga. Morana vlastní knihu otisků rukou každého smrtelníka a v jedné její jeskyni hoří každému smrtelníkovi lampa. Až v lampě dohoří olej, pošle svého syna, aby tuto duši přivedl do podsvětí. Podle toho, zda je duše čistá nebo temná, ji přivede do království Prav nebo Nav. Morana chrání ve svých pokojích mnohá tajemství. Jako mocná čarodějnice stvořila a dala světu mrtvou vodu, jejíž zřídlo se nachází také v jejích komnatách. Morana vládne světu v období zimy, kdy zasedá na ledový trůn ve svém starém křišťálovém paláci. Na jaře však obřadně umírá. Ale ani v čase, kdy světu nevládne, není bez moci. Projevuje se skrze různé choroby a neštěstí. Její jméno má stejný kořen jako slova mor nebo mord, což opět poukazuje na to, že je bohyní smrti. Morana představuje ve Slavianské mytologii obávanou temnou nebo ledovou královnu. Ze živlů vládne vzduchu a vodě. Morana je zobrazována jako krásná, mladá žena v bílých, diamanty posetých šatech, často se svíčkou nebo svítilnou v ruce. Na hlavě má jako symbol moci překrásnou diamantovou korunu. Do všech jejích šperků jsou vsazeny pravé diamanty. S její bledou tváří kontrastují až na zem splývající husté černé vlasy, které mívá často spletené do copu. Její zářivě modré oči jakoby vyzařovaly ledový chlad, který proniká až k srdci. Pokud Morana ztělesňuje válku, zjevuje se v černém brnění. Jako královně zimy a ledu je Moraně zasvěcen diamant. Svátky k jejímu uctění začínají na podzim v období dnes zvaném Dušičky, a tedy 1. listopadu. Tento svátek poukazuje na začátek její nadvlády nad všehomírem, kdy se projevují i temní bohové Černoboga. Během těchto svátků se nosily masky, především zvířecí. Muži se přestrojovali za ženy a naopak. Původní význam přestrojování a nošení masek spočíval v zastrašování démonů a odvracení jejich zlého působení. S příchodem jara (v podobě bohyně Vesny), moc Morany končí a tento konec se slaví symbolickým upálením nebo obřadným utopením. Děje se tak během novoluní před svátkem jarní rovnodennosti. Moraně se přinášely různé oběti. Mezi ně patří i zapalování svíček na hřbitovech. | |
 |
|
| Zasvěcený strom: ??? Zasvěcené zvíře: sýček (ohlašuje příchod Smrti) Zasvěcený symbol: srp nebo kosa, plamen svíčky nebo lampy (plamen symbolizuje duši, ducha a vědomí) Zasvěcený den: 2. listopad (dušičky ... vzpomínáme na bízké, jimž dohořel plamínek života) Otec: Kaščej (Černobog) Matka: Morana | |
|
Smrt je vládcem nad smrtí. Je synem temného Černoboga Kaščeje a původně světlé bohyně zimy Morany.
Říká se mu/jí také Vij nebo Smerť. To jemu svěřila jeho matka, bohyně Morana moc nad svícemi nebo svítilnami lidí a vůbec všeho živého. Když plamen života dohořívá, posílá Morana svého syna, aby přivedl duši do podsvětí.
Smrt společně s bohem Provem rozhoduje o tom, zda lidská duše půjde do podsvětí, kde vládne Veles spolu s Makoší (krajina Prav), nebo do části, kde vládnou Kaščej a Morana (krajina Nav). Smrti jsou podřízení mnozí démoni, kteří lidem způsobují nemoci a strasti. Může však být také velmi dobrým rádcem a učitelem, protože zná osudy všech živých bytostí. Smrt je často zobrazována jako žena v bílých šatech se svíčkou nebo svítilnou v rukou. Tato postava je ve Slavianské mytologii úzce spojena s bohyní Moranou, jež je také jako bohyně zimy a smrti zobrazována jako žena v bílém. Často bývá zobrazována jednak jako krásná mladá dívka, ale také jako stará, zamračená babizna - Zubatá. Se smrtí se můžeme setkat i v mužské podobě, kdy je zobrazována jako kostlivec. Tento kostlivec bývá nejčastěji oděný do černé kutny. Bývá mu přisuzována úloha převozníka, jenž převáží mrtvé na "onen svět", nebo toho, kdo svojí kosou ukončuje lidský život. | |
 |
|
| Zasvěcený strom: lípa a bříza Zasvěcené zvíře: bílé holubice a zlaté ryby Zasvěcený symbol: duha a most Zasvěcený den: sobota Otec: Veles , Stribog Matka: Makoš Muž: Dažbog Syn: všechny Slavianské kmeny , Jarilo Dcera : Podaga | |
|
Živa je bohyní života, životní síly a plodnosti Slavianů, léta a počátku světa. Přestože je sestrou temné Morany, je jejím protikladem. Je tedy ztělesněním míru, usmiřování a uzdravování. Současně je bohyní, která dává léčivou sílu a moc bylinkám, minerálům a vodě. Je tedy bohyní léčitelství.
V pravé poledne usedá Živa na zlatý vozík tažený holubicemi a vyjíždí s ním z vody, čímž vytváří duhu. Duha se považuje za její projev a znamení štěstí. Tak jako její sestra Morana vládne mrtvé vodě, bohyně Živa zase vládne živé vodě. Tato živá voda, zejména pramenitá, očišťuje podobně jako oheň tělo i mysl a dokáže uzdravit, ba dokonce i vzkřísit mrtvé. Vody Živy jsou nejen očistné, ale i posvátné a omlazující, jsou vodami pravdy a života.
Živa je dcera bohyně země Makoš a boha Velese. Nazývá se také Živena, Siva, Dana nebo Ľeľa. Je třetí manželkou poloboha Dažboga. Živa se zjevuje jako krásná bohyně s bílým tělem a zlatými vlasy, oděna ve velmi jemný zlatý šat. Jezdí na zlatém vozíku, který pod vodou táhnou zlaté ryby, jež se nad hladinou mění v bílé holubice. Její bílá pleť září jasným, zlatým světlem, stejně jako její zlaté vlasy, jež sahají až na zem. V jasně modrých očích Živy jako by se nacházely hlubiny všech léčivých vod. Vlasy má sepnuté zlatou korunkou, do níž jsou vsazeny zářivé drahokamy. Všechny její šperky jsou také ze zlata. Na její počest se nad studnami a prameny věšely obrázky překrásné Živy a také hrníček, aby se každý pocestný mohl napít. Její hlavní svátek je 1. května, protože lidé v prvních květnových dnech putovali k pramenům, říčkám a studnám, aby původkyni života poprosili o dlouhý a zdravý život. Živa je přivolávána při magických obřadech obnovy a získání tvořivé síly. Živa se velmi zlobila na svoji sestru Moranu, že donutila Dažboga, aby se s ní oženil, přestože Morana dobře věděla, že mladý bůh Slunce se velmi líbí právě Živě. O to více se Živa zaradovala, když se dozvěděla o tom, jak se Morana nechala svést Černobogem - Kaščejem a odešla s ním do podsvětí. Její štěstí ale netrvalo dlouho. Dažbog se rozhodl získat svoji ženu Moranu zpět a vyrazil pro ní do Kaščejova zámku. Morana tam ale Dažboga obelhala a opila. Kaščej ho pak už snadno přemohl a přikoval ho v hluboké propasti. Když se Dažbog dlouho nevracel, šla Živa za svým otcem Stribogem - bohem větru, aby zjistil, kde je Dažbog. Otec jí řekl, kde je přikován. Živa se ihned proměnila v holubici a přiletěla za svým milým Dažbogem. Vysvobodila ho z pout. Dažbog se rozhodl pomstít se za své utrpení Kaščejovi a Moraně. Dlouho putoval Irií, až došel k bohyni země a osudu Makoš. Ta mu prozradila, že smrt Kaščeje, kterou hledá, je ukryta ve vejci, vejce je schováno v kachně a kachna v zající a zajíc v truhlici. Truhla je pak pod tisem na ostrově jednorožce. Jakmile Dažbog přišel na ostrov, vyvrátil tis z kořenů, našel tam truhlici. V truhle byl zajíc, v zajíci našel kachnu a v kachně vejce, přesně jak mu řekla bohyně Makoš. Dažboga přišel s vejcem do Kaščejova paláce. Tam vejce rozbil. Když to udělal, náhle se ozval hromovým hlasem nejmocnější prabůh Rod a řekl: "Rozbil jsi vejce, které znamená zlo, a tím jsi narušil rovnováhu mezi dobrem a zlem. Zničil jsi smrt, ale bez smrti není ani život!" Tehdy nejmocnější bůh Rod seslal na Zemi niběský oheň, aby všechno zničil. Všichni bohové se z Irie dívali na peklo, které se na Zemi rozpoutalo. Vše bylo zničené a všechno živé zaniklo. Svatba Dažboga a Živy byla sice velkolepá, ale všichni bohové posmutněli, kdykoli se podívali na Zemi. Vše bylo mrtvé, nebylo nikoho, kdo by jim přinášel oběti a uctíval je. Tehdy Dažbog přiznal svoji chybu a rozhodl se obnovit na Zemi rovnováhu. Živa se od Svaroga dozvěděla tajemství života a začala obnovovat život na světě. Nějaký čas trvalo, než Dažbog spolu s Živou obnovili svět, ale nakonec stromy znovu začaly růst a květiny kvést, ptáci létali po obloze a ryby zaplnily vody světa. Vše opět žilo. | |
 |
|
| Zasvěcený strom: ??? Zasvěcené zvíře: ??? Zasvěcený symbol: studna (ve významu nedozírné hloubky) Zasvěcený den: --- Otec: Veles Matka: Makoš Muž: Prove Syn: Porebog | |
Perplut je prastarou bohyní paměti, vědomostí a vývoje. Je dcerou boha Velese a bohyně Makoš. Je pomocnicí svého manžela Proveho při uplatňování práva. Je úzce spjatá s vodním živlem, který je předobrazem vývoje a pokroku v důsledku získaných znalostí. Jako sestře boha Usuda je jí dovoleno podívat se do knihy osudu, avšak pouze do těch částí, které už byly naplněny. Ale jako každá žena i Perplut je zvědavá, a tak občas nahlédne i na stránky, které se mají teprve udát. Tehdy mají lidé pocit, že zažívají okamžik, který se jim už někdy stal. | |
 |
|
| Zasvěcený strom: ??? Zasvěcené zvíře: vlaštovka Zasvěcený symbol: kolo času a kalendář Zasvěcený den: úplněk po rovnodennosti Otec: Prove Matka: Perplut Manželka: Podaga | |
Porebog je synem boha Prove a bohyně Perplut , zvaný také Časbog, Planetník nebo král času. Porebog vládne Svarogovu kolu. Spolu se svojí ženou Podagou dohlíží na to, aby Dažbog vyjel na oblohu ve správný čas. Také má na starosti hvězdy a planety na obloze i roční období. To on postupně odevzdává žezlo bohyním Vesně , Živě , Oseni a Moraně. Jemu a bohyním v tom pomáhá dvanáct měsíčků. Porebog je dárcem kalendáře, čísel a matematiky. Jméno tohoto božstva se často nachází v lidových pohádkách. Zjevuje se jako holohlavý stařec s dlouhou bradou, zahalený v černé kutně. | |
|
|
| Zasvěcený strom: ??? Zasvěcené zvíře: vlaštovka Zasvěcený symbol: slunce a mraky Zasvěcený den: slunovraty a dny rovnodennosti Otec: Perun Matka: Vesna Manžel: Porebog | |
Podaga je dcerou boha Peruna , zvaná také Perinbaba. Je bohyní počasí. Podaga je vtělením bohyně Živy. Bohové se nikdy neuměli dohodnout, zda má pršet, nebo má svítit Slunce, a protože Podaga byla manželkou vládce času Poreboga, připadla jí úloha řídit počasí na Zemi. Z vysokého zámku nad Irií přivolává na svět větry a mraky a posílá na Zemi déšť nebo sníh. Stejně jako její manžel a jeho pomocníci také Podaga bdí nad tím, aby si roční období předávala žezlo vlády. Její jméno je asi odvozené od slova pogoda, tedy počasí. Zjevuje se jako veselá stařenka, která si občas z lidí tropí žerty. | |